Publikováno dne 5. 11. 2019
V Gmundu nasedám do prázdného vídeňského rychlíku , směr České Velenice. Je předposlední říjnový den, kolem půl sedmé a zlátnoucí stromy už dávno pohltila černá tma. Přistupuje jen starší paní, řekla bych tak sedmdesát let a ptá se, jestli si může přisednout a jestli taky jedu do Budějovic. Když přikývnu, v její tváři je vidět zřetelná úleva. “Víte, ujel mi ten vlak předtím a už je tma, jsem ráda, že nepojedu sama,” začne vysvětlovat. “A co že se takhle po večerech touláte?” ptám se s úsměvem. “No, to já takhle vždycky jedu do Velenic, pak se projdu do Gmundu, v nádražní restauraci si dám pivo a jedu zase zpátky,” začne vyprávět. “Ráda chodím, hodně jsem chodívala s mužem, ale už jsem 10 let vdova,” říká a v očích se jí mihne stín smutku. Vím, o čem mluví.
Během jejího vyprávění si jí trochu prohlížím. Má ještě celkem štíhlou postavu, upravené světlé vlasy, modré džíny, do krémova vyladěné boty, kabelku i šálku, nalakované nehty. Je vidět, že o svůj vzhled stále dbá. Když přijde průvodčí, plynulou němčinou si s ním popovídá. “A kolik je vám let?” nedá mi, abych se nezeptala. “Osmdesát sedm,” zní její odpověď a já neskrývám úžas.
“No, můj muž byl doktor a vždycky mi říkal, abych se pořád hýbala, že když se přestanu hýbat, tak klouby zreziví a je konec. Spolu jsme chodili po Šumavě, na Kleť, jezdili na lyže do Francie, k moři… Jenže teď nemám s kým, všechny kamarádky už mají špatný kyčle anebo jsou mrtvý. A já doma sedět nevydržím, to bych se zbláznila! U moře jsem ještě v říjnu byla, v Řecku, ale už asi naposled. Ty přesuny na letiště a z letiště mi nedělají dobře. Příště pojedu autobusem do termálů v Maďarsku,” nadšeně plánuje. “Tak si někdy zajděte do solných lázní tady v Gmundu, to vám udělá dobře na klouby a z nádraží je to jen 20 minut,” navrhuju jí. “Možná to zkusím, koupu se ráda, v létě chodím plavat do Vltavy,” dodává a já před ní v duchu smekám.
V Budějovicích jí ještě doprovodím na zastávku MHD. Jde pomalu, ale jistě, nepotřebuje žádnou hůl, žádnou oporu. Zvládá svůj život sama. Můj autobus jede dřív, a tak jí dám pro jistotu vizitku, kdyby náhodou měla nějaký problém a nebo že bych jí třeba přišla někdy navštívit. S vděčností mi potřese rukou, když se loučíme.
Od autobusu se brodím listím ke svému domu, o chodník občas cvrnkne zralý žalud. Je konec října, vstupujeme do zimního období Bohyně Stařeny, do menstruační fáze roku. A kdo to vlastně je ta “moudrá stařena”? Je to žena, která už má velký kus života za sebou, která už VÍ... Nic nemusí a může všechno, nezajímá jí mínění sousedů, je svá v každé situaci, umí říkat pravdu do očí, umí říkat NE všemu, co neslouží životu, co neslouží lásce. Nic jí nevyvede z rovnováhy, protože už přijala své světlo i svou temnotu. Je divoká. Je celá. Je ukotvená. Je uzemněná. Prostě JE. Zná svou moc a ve svém kotlíku transformace převaří všechno tak, aby zůstalo jen naše pravé Já, naše skutečné jádro a všechno ostatní zemřelo v temnotě.
Nebojte se Bohyně Stařeny, nebojte se temnoty, nebojte se smrti! Pokud dokážete najít domov, ten útulný pelíšek, samy v sobě, budete se cítit doma na celém světě a i v té nejsychravější listopadové noci. A nikde jinde to stejně nenajdete.
